Mnoho je tajemství, jež soumrak poutníkům může odhalit, a jen málo z nich bývá příjemných. Která z pověstí je pravdivá, a která jen výplod představivosti vyděšených babek, když při sbírání klestí zahlédly v houštinách mihnout se kance, avšak za lesního muže jej považovaly?

„Čarodějnice,“ vyhrkl tetčický rychtář.
Purkrabí nespokojeně mlčel, na křik bude ještě času dost. V Senoradech se narodilo dvojhlavé tele, v Retzu prý před třemi nedělemi pršel krvavý déšť a ve Vlaších černá smrt dáví křesťanstvo s takovou vervou, že už ani hroby nemá kdo kopat. A teď tu stojí ten chlap a volá "je tu čarodějnice". Dopadne snad na nás Boží trest?

Pokud ano, tak to už náš Pán ztratil trpělivost i s takovými pitomci jako je tetčický rychtář. Ale nic naplat, jako soudce pro rosické panství to musí prošetřit. A na konci šetření budeme mít o jednu sousedskou mstu více a o jednu čarodějnici méně.

Podle vlastních zkušeností věděl, že opravdová čarodějnice je osoba vážená a svým okolím ctěná pro její nápoje lásky, truňky proti nechtěnému početí a především mazání na bolavé klouby. Takovou bude chránit celá vesnice včetně faráře. Ale komu může překážet bláznivá tulačka?

Pramálo klidných dní zažívá panství rosické v posledních letech. Jen těžko říci, zda je to vinou neustálých pletich proradného pána Veverky z Bítýšky, který si zuby brousí na državy svého souseda, pana Petra Hechta z Rosic, jen co se tento vydá sloužit ke dvoru královskému, nebo prostě je to dobou překotnou, jež stále nová úskalí života a pokroku odhaluje.

Avšak i přesto, že to někdy není snadné, daří se panu Janovi, purkrabímu panství rosického, držet řád na statcích svého pána rukou pevnou a spravedlivou.

„Před měsícem se objevila u chalupy Jana řečného Kulhavý v den, kdy zemřel,“ pokračoval rychtář.

Purkrabí se na něj povzbudivě usmál, protože tentokrát budou rychle hotovi. V ten den se s Kulhavcem přišla rozloučit půlka vesnice.

Rychtář si úsměv vyložil po svém a pokračoval: „A od té doby, kdokoliv umíral, tak tam ta ženská stála a čekala než dotyčný zhasne a pak zase někam zmizela.“

„A to je všechno?“

„Není. Lidi sice nebyli rádi, když ji viděli, ale jak říká farář na kázání, blahoslavení jsou chudí duchem, takže jsme ji nechávali být. Jenže, když si sedla k Jírovi na zápraží ještě v době, kdy se on samotný pevnému zdraví těšil... A pak v dobrém rozmaru kácel ten strom v lese... Pokaždé, když se objeví ve vsi, tak zvoní umíráček. To je proti přirozenýmu řádu věcí!“

Purkrabí tentokrát musel souhlasit.

„Její jméno?“

„Říkáme jí Mořena“.

Rosické panství jest vyhlášeno široko daleko a jako můry slétající se k plameni se do služeb pana Petra Hechta scházejí lidé z celých zemí českých, i přes zkazky o Černé smrti, jenž prý z Vlach své temné spáry rozpíná, nebezpečné lapky, co poutníkům ba ani holý život leckdy nenechají, a pověsti o hejkalech, bludičkách i ženách divých, co jen zmar a zhoubu lidu prostému i urozenému přinášejí.

Kdo nepodlehne strachu o svůj život a pohlédne smrti v tvář, když si začala vybírat krvavou daň větší, než je obvyklé v dobách míru?

Kdo vydá se na cestu nebezpečnou, a přesto tolik lákavou, aby našel své místo na slunci, oddělil zrno od plev, zkazky od faktů, pověsti od událostí proběhlých?